Harry Potter a dávní mágové - Schůze Řádu a sny

„Začínáš být jako Sirius, Harry,“ nadhodil s úsměvem Lupin, když scházeli za schodů, „ten taky nenechal žádnou sukni v klidu.“
„Počkej, co chceš říct tím, že taky nenechal? Myslíš si snad, že sem nějaký děvkař?“ otázal se dotčeně Harry.
„No, to zase ne, ale co si mám myslet, když jste se k sobě moc neměli. Možná to taky mohlo být tím, že v pokoji bylo dost lidí, to můžeš namítnout a potom vás nachytám ve velice prekérní situaci,“ bavil se Lupin.
„Co si máš myslet? No, nějaký ten čas jsme se neviděli a já sem tak….Jo tak ty myslíš, že si nás vyrušil, když jsme...Nenech se vysmát?“ zeptal se docela naštvaně Harry.
„Nevím, jestli k tomu došlo, ale rozhodně to vypadalo docela hezky,“ nezměnil tón Lupin.
„Hele netuším, jaký byl Sirius, ale já nejsem ten tip, co první den chodí s holkou a hned by jí měl ohnout,“ zlobil se Harry.
„Promiň, ale já sem si musel rýpnout,“ promluvil už normálně Lupin.
„OK. Ale pamatuj, že mezi námi zatím k ničemu nedošlo,“ pokusil se zakončit tuhle, pro něj docela trapnou debatu Harry.
„Zatím. To je kouzelný slovo. Takže nepopíráš, že kdyby si mohl, tak by si do ní šel,“ vpálil mu do pusy Lupin.
„To si řekl ty,“ řekl vážně Harry, ale v obličeji mu hrál pobavený úsměv.
To už došli do přijímacího salonku, kde mu Lupin pokynul, aby se posadil na jedno z pohodlných křesle. Sám ho pochvíli napodobil. Seděli a mlčeli. Lupin sledoval Harryho nervózní výraz, jak se neustále zvedal z křesla, přecházel po místnosti a pak si opět sedá
Náhle se místnost zabarvila jasně červeným světlem. Poté se objevil malý ohořelý kousek pergamenu, který Lupin obratně chytnul do dlaně.
„Je čas,“ prohlásil rozhodně a doslova vyskočil z křesla, Harry ho následoval.
„Ale Remusi, jak se tam dostaneme?“ zajímal se chlapec.
„Dočkej času,“ odpověděl stroze Lupin.
Přišel ke krbu, který byl u jedné ze stěn, a poklepal na pár cihel. Krb se jakoby zasunul do zdi a odhalil tak poměrně velikou chodbu, osvětlenou jenom pochodněmi. Asi po dvaceti metrech narazili na točité schody, které je zavedli o několik pater níž. Pak se octli v něčem, co vypadalo jako sklepení. Světlo skoro žádné a vzduch byl doslova prosycen zatuchlinou a vlhkostí. Pokračovali dál chodbou, až přišli k velikým dvou křídlím dveřím. Ty se hned otevřely a Harry mohl spatřit místnost zhruba o stejné velikosti, jako bradavická Velká síň. Strop byl začarován úplně stejně. Dala se poznat jednotlivá souhvězdí, jako například Casiopea nebo Velký vůz. Středem síně se táhly dva stoly, které byly doslova v obležení nejrůznějších kouzelníků a to z obou stran. Harry z nich poznával jenom hrstku. Manžele Weasleyovi, jejich syny Billa a Charleyho, dále Fleur Delacourovou, Nymfadoru Tonksovou, Hagrida a Alastora Moodyho. Oba stoly byly propojeny dalším, který měl ovšem židle jen z jedné strany. Vypadal, že za ním sedí ti nejvyšší představitelé řádu. A také seděli. Harry nikoho z nich nepoznával. Až na jednoho muže. Byl mu velice povědomý, i když věděl, že ho nikdy předtím neviděl. Lupin ho vedl okolo jednoho z dlouhých stolů, až k místu, kde ho pohybem ruky zastavil. Nelíbila se mu tahle pozice. Všem na očích. Měl pocit, jako by ho měl každou chvíli někdo bodnou dýkou do zad. Všichni členové Řádu si ho prohlíželi. Někteří s obdivem, někteří ho brali jako samozřejmost a jiní ho zde evidentně neviděli rádi.
„Takže, Harry, mohl by si nám popsat, co se dělo od okamžiku, když k vám vtrhli Smrtijedi, až do okamžiku, když jsi se probral v pokoji?“ promluvil onen známý, neznámý kouzelník.
Konečně ho poznal. Ten hlas mu hodně pomohl. Byl to Aberforth Brumbál. Bratr bývalého bradavického ředitele Albuse Brumbála. Byl oblečen ve světle modrém hábitu, krátce střižené vlasy a na tváři pěstované “óčko“. Měl velmi podobný hlas, jako jeho bratr a dalo se poznat, že i stejné vyjadřovací schopnosti. Už jenom to, jak Harryho oslovil. Aberforth ho vyzval pohybem ruky, aby došel k řečnickému pultíku, který dělil onen stůl pro ty nejvýznamnější na dvě části.
Harry tedy došel na stupínek, pořádně si prohlédl všechny zúčastněné a začal:
„No…Když sem se ráno probudil, necítil jsem se zcela ve své kůži. Přesněji řečeno, jsem si myslel, že už to nemůže být horší. Strýc na mě řval, jako obvykle něco v tom smyslu, že ať se seberu a vypadnu. Já sem však omdlel. Jakmile sem otevřel dveře, byl sem sice pořád v pokoji, ale ne ve svém těle. To leželo pořád na posteli a já sem byl něco jako duch, nebo forma astrální energie. U postele stály dvě osoby a vpustili do mě nějakou energii. Pak sem se probudil a bylo mi skvěle. Tak sem si zabalil a čekal na Remusův příchod.“
„To je zbytečný,“ přerušil Harryho nějaký zavalitý kouzelník, který seděl v jedné ze vzdálenějších částí stolu, „jestli se máme dozvědět, co se tam stalo, tak musíme takovéhle maličkosti vypustit.
„Vyslechneme si celý Harryho příběh, Lee,“ odpověděl mu Aberforth, „zřejmě to tvoří ustálený celek. A já bych nerad opomněl nějakou, jak ty říkáš, maličkost.“
„Nenech se rušit a klidně pokračuj, Harry.“
„Jo. O půlnoci u dveří někdo zazvonil. Nejdřív sem si myslel, že je to Remus, ale ukázalo se, že to byli Smrtijedi, kteří posléze zabili strýce, tetu a bratrance. Pak se tam přemístil Remus. Toho málem taky zabili, ale jak vidíte, je živý a zdravý.“
Při těchto slovech pokynul rukou na přítomného Lupina.
„Zjistil sem, že to byl Lucius Malfoy, který zřejmě utekl z Azkabanu, a ještě nějací další Smrtijedi, které sem nikdy předtím neviděl. Bojoval sem s nimi a porazil. Když sem chtěl odejít, přemístila se tam Belatrix Lestrangeová a další dva Smrtijedi. Chvíli mě mučili, ale, já ani nevím jak, sem se dostal k hůlce a zneškodnil je. Alespoň to tak vypadalo, ale ukázalo se, že to nebyla tak úplně pravda, protože než jsem se sem stačil přemístit, tak mě někdo zasáhl kouzlem Rectumsempra. Když sem se ocitl před domem, pocítil sem nějaký zvláštní pocit naplnění silou. Nevnímal sem bolest od kouzla, vůbec sem ji necítil. Nevěděl sem, co dělám. Položil sem Remuse na zem a z hůlky mi vytrysklo nějaké zlaté vlákno, které ho zřejmě uzdravilo. Pak sem vešel do domu, kde sem se pro změnu zhroutil já. Chvíli sem ještě vnímal, ale poté se pocítil, jako bych umíral. Pak sem se opět ocitl mimo tělo a znovu uviděl ty tajemné postavy. No, vlastně ani tajemné nebyly. Když sem jedné z nich strhl kápi, poznal sem v nich své rodiče. Řekli mi něco v tom smyslu, že ještě nenastala ta správná doba a že až nastane, tak jí poznám. Potom sem pocítil nějaký tlak, jak sem byl vtažen zpět do těla a probudil sem se v pokoji.“
Celý sál hltal každé jeho slovo, a když skončil, tvářili se nanejvíc zamyšleně.
„Harry, máš vůbec tušení, co se to s tebou děje?“ chopil se slova Aberforth.
„Ne. Ale od té doby se cítím, jak bych to řekl, více mocný, plný síly,“ odpověděl nejistě chlapec.
„Tak je to tak,“ řekl Aberforth spíš pro sebe, než pro okolí.
„Harry, mluvili jsme o tom s radou Řádu a bylo rozhodnuto, že by jsi se o tom neměl dozvědět nikdy, nebo až ve vhodnou dobu, ale já si to nemyslím. Možná mě za to vyhodí z rady, ale ty se musíš dozvědět pravdu,“ pokračoval.
„Aberforthe, na něčem jsme se přeci dohodli,“ odporoval Lupin.
„Remusi, ten chlapec se to musí dozvědět. Já vím, že tím poruším vůli rady a samozřejmě si za to ponesu své následky. Ale jak jsem řekl, on se to dozví. A je daleko lepší, aby teď, než aby se k tomu nenašla příležitost,“ nenechal se zviklat od svého přesvědčení a obrátil se na Harryho: „Takže, Harry, asi bych ti měl vysvětlit to, co teď prožíváš. Jmenuje se to Talentus Resurrectionis. Je to jeden z nejstarších magických rituálů od založení Bradavic. Dochází při tom k přenosu magické energie a všech schopností. Poprvé a naposledy bylo použito, když zamřel Godric Nebelvír. Jeho první dědic, tak dostal všechnu jeho moc.“
„Promiňte, pane, ale jak k něčemu takovému mohlo dojít, když Nebelvír zemřel?“ přerušil ho chlapec.
„Správná otázka, Harry. Tento rituál je natolik náročný, že kouzelník, jakkoliv mocný, by při něm zemřel. Proto je ho možno provést jenom posmrtně. Jelikož jsou tví rodiče mrtví, mohou ti předat všechnu svou moc. Je tu však ještě jedna podmínka. A to ta, že toto kouzlo mohou provádět jen Nebelvírovi dědicové.“
„To znamená….“
„Ano, ty jsi poslední z jeho rodu. Tvůj otec byl taky a,“ trocha dramatické pauzy, „a Albus Brumbál taky.“
„Cože?“ vyhrkl Harry, „takže profesor Brumbál byl můj příbuzný?“
„Ano. Byl to tvůj pradědeček,“ odpověděl Aberforth.
Harry se musel chytnout řečnického pultíku, u kterého stále stál, aby sebou nesekl.
„Kolikrát se ti ty sny zdály, Harry?“
„Zatím jenom dvakrát,“ řekl popravdě.
„Nemůžu ti zaručit, kolikrát se to bude ještě opakovat, nebo kdy to skončí, ale čím víc toho prožiješ, tím se tvoje šance na poražení Voldemorta zvětšují,“ oznámil Aberforth.
„Takže by bylo nejlepší, kdyby nepřestaly nikdy?“ zajímal se Harry.
„Ano, ale to ti nemůžu zaručit. Až budeš znát vše od svých rodičů, sny skončí. To je ta stinná stránka věci. Můžeme jen doufat, že tvoje moc a potenciál budou dostačující.“
„Takže budu schopen porazit Voldemorta?“ znepokojoval se Harry.
„Jak jsem řekl. Můžeme jen doufat,“ konstatoval suše Aberforth, „teď jestli nás omluvíš, máme na programu další záležitosti.“
Lupin Harrymu pokynul a oba vyrazili k dveřím. Než odešli, zastavil je Aberforth ještě slovy: „Nemusím ti, Harry, připomínat, aby si o tom pomlčel. Musíme před Voldemortem tuhle informaci skrývat, co nejdéle. Mohlo by nám to posloužit, jako výborný moment překvapení v Poslední bitvě. Jedině by si to snad mohl říct osobám, kterým plně důvěřuješ.“
Harry kývnul hlavou a v závěsu za Lupinem opustil schůzi.
Když vycházeli točité schody, oba mlčeli. Harry byl zabrán do svých myšlenek a snažil se v hlavě uspořádat celý den, ale dělalo mu to značné problémy. Po chvíli to nechal plavat a hodlal v tom pokračovat u sebe v pokoji. Lupin byl však velice vytočen. Už jenom to, že Aberforth porušil rozhodnutí Rady ho pěkně naštvalo. Ale už to nešlo vzít zpátky a on se s tím musel nějak smířit. U krbu se s Harrym rozloučil lehkým zabručením a vrátil se na schůzi. Harry byl za celý den tak zmožen, že nemyslel na nic jiného, než na pěkně teplou koupel a vyhřátou postýlku. Své myšlenky si chtěl urovnat až tam. Vždy mu to pomáhalo na odreagování a možná i trochu na zklidnění. Potřeboval to jako sůl. Po jeho prvním zabití, jak už pomocí Rectumsempra nebo Avada kedavra, hádce s Ronem, vyznání lásky od Ginny a zjištění nárůstu síly se cítil pln informací, které potřeboval vstřebat. Vycházel pomalu schody do svého pokoje a nenechával se rozptylovat jakýmikoli okolními jevy. Ať už to byly výkřiky z obrazu paní Blackové nebo doléhající rozhovor z Hermioniny ložnice. Nechtěl ho vnímat a šlo mu to předpisově. To už však stál před dveřmi svého pokoje. Ani si neuvědomil, že se tam ocitl, spíš se o ně “zakopl“. Tajně doufal, že tam bude na posteli stále ležet roztoužená Ginny, ale k jeho velikému zklamání tam nebyla ani noha. Vlastně teď už tam byly nohy dvě, a to jeho. Když se podíval na hodiny u své postele, zjistil, že odešel ani ne před pěti minutami.
„To snad není možný. Vždyť sem tam byl přes hodinu a tady uplynulo jenom pět minut. - Jak vidíš, je to možný. Ale nevylučuji, že ti ruplo v bedně. - Co to kecáš? - Nic,nic. Já jenom tak. - Tak příště drž hubu. Kdo se ptal na tvůj názor? Hm. Nikdo. - Aha, tak teď o můj názor nikdo nestojí, ale když sem ti píchnul s Gin, tak sem ti byl dobrý viď. - Nepopírám, že si mi s tím trochu pomohl, zdůrazňuji TROCHU, ale já bych se rozhoupal taky. Dřív nebo později. - Dřív nebo později?To si ze mě děláš kozy, ne? Ty by si se nerozhoupal, i kdyby se ti sama nabízela. Pořád by si poslouchal tem blbý hlas o ochranářským komplexu.“
„Tak a teď by to chtělo teplou vanu,“ vyslovil své přání.
Náhle se ozval zvuk, jako kdyby někdo pouštěl kohoutky. Když se otočil za zvukem zjistil, že ten veliký krb zmizel a místo něj se tam objevily masivní dveře. Pomalu k nim přistoupil a vzal za kliku. Dveře se s lehkým zaskřípáním otevřely, a tak se mu naskytl nádherný pohled. Za dveřmi se naskytla koupelna. Ale ne ledajaká. Byla obložena černými kachličkami. Na zemi samozřejmě dlažba ve stejné barvě. Po stranách se nacházely korintské sloupy a uprostřed monumentální kruhová vana z černého mramoru zapuštěna do podlahy. Místnost byla provoněna starou známou květinovou vůní jeho rusovlásky. Rozhlížel se okolo jako blbec, ale nikde ji nespatřil. Je sice pravda, že v záři loučí, které vysely po stěnách, bylo těžký poznat cokoliv, ale o to větší snahu to u něj vyvolalo. Jediné místo, ze kterého tak nějak šlo světlo, byla vana ozářená nějakou zvláštní spletí barev, které z ní vycházely. Harry se k ní přiblížil. Kleknul si na koleno a nabral trochu pěny do dlaní. To ta pěna svítila a ne ledajak. Světlo, které z ní vycházelo vypadalo, jako by ho tvořily nějaké obrázky. Harry se tím však moc neznepokojoval. Sundal ze sebe oblečení, i když bylo něco okolo čtvrté odpoledne a položil se do vany. Byl překvapen její velikostí. Mohla mít tak tři metry v průměru a metr na hloubku. Ta pěna nejen že vydávala lehce romantické světlo, ale taky byla tvůrcem oné květinové vůně. Doslova se v ní “utápěl“. Byl to asi jeho nejlepší “koupelnový“ zážitek, jaký kdy zažil. Tomu, v čem se myl u Dursleyových se nedalo ani říkat vana. Koupelny v Bradavicích na něj zapůsobily, ale už byly okoukané, dokonce i ty prefektské. Jediné, které ještě nezkoušel byly primusské a učitelské, ale ty podle něj nemohly být moc rozdílné. Tohle však mělo výšku.
„Tak o čem chceš mluvit? - Já? O ničem. - Ale nekrm mě. Chceš si urovnat svoje dnešní zážitky a co je na to lepší, než rozmluva se svým nejlepším kamarádem? - Pokud vím, tak s Ronem si jen tak lehce nepromluvím. - Si natvrdlý? Já nemyslel Rona. – Ne? A koho teda? - Zkus třikrát hádat trotle. - Nevím, jestli mi dva jsme nejlepší kamarádi, tak já sem čínský bůh srandy, ale protože teď si potřebuji s někým pokecat a Hermiona nebo Ginny nepřicházej v úvahu, tak budiž. - No konečně na to přišel? Tak o čem se bude debatovat? - Víš co, začni ty, stejně máš stejný vzpomínky, tak ti to nebude dělat problém. - OK. Tak čím by jsme začali...jo už vím. Co třeba takhle útokem Smrtijedů? - A co na tom fascinujícího? - Ty nevíš? Vždyť si je úplně vykouřil. Udělal si z nich malý školáky. Pořád musím vzpomínat na ten Malfoyův kvicht, když tvůj dokonalý štít pohltil jeho kletbu. – Jo, to bylo dobrý, ale to co následovalo tak legrační nebylo. - Nebylo? No tak si poříznul Smrtijeda. Vadí ti to snad? - Mám kvůli tomu výčitky... - Na výčitky se vykašli. Byl to Smrtijed. Vrah. Služebník Voldíka. To ti snad nemůže vadit. - Ale mě to nevadí, jenom mám takový divný pocit. - To s tebou jebe svědomí. Jak sem ti už říkal. Vykašli se na to. Spolkni to svinstvo. V tomhle měl Malfoy pravdu. Každý si tím musel projít a ty nejsi z obliga. Měl si jenom kliku, že to bylo takhle brzo. - Počkej chlape, jak to myslíš s tím brzo? – No, docela jednoduše. Dokážeš si představit, jak by si dopad, kdyby se ti to poprvé stalo třeba na bitevním poli? - Možná sem natvrdlý, ale nějak mi to nedochází. - To si teda pořádně natvrdlý. Myslím to tak, že když si zabil každého z nich, tak si potom chvíli stál jako opařený. V bitvě už by si byl desetkrát mrtvý. - Když to vidíš takhle. - To víš, že vidím, ale úplně nejlepší bylo, jak si na Malfoye použil Cruciatus. Ten tam tancoval jako po Éčku? - Po jakým Éčku? - Ježiši, ty že si z mudlovský rodiny? Éčko? Extáze? Nic ti to neříká? – Jo, ty myslíš tohle. Tak to řeknu hned. - Ale vždyť já to říkal hned. Ty si mě totiž vůbec nepochopil. - Počkej. Hm… ne. - To sem poznal. Víš co, zapomeň na to. Prostě sem tím chtěl říct, že ti ta kletba vyšla skvěle. - Neměl se otírat o mojí rodinu. - Tak je to správně. Musíš si stanovit priority. Pokud někdo bude urážet tvojí rodinu, musí za to zaplatit. - Jenom se divím, že si mu neudělal něco horšího. -????- Co? Nemluvíš? - Ne, jenom sem se na chvíli zamyslel. Víš, chtěl sem ti poděkovat. - Mě? A za co? - Za Ginny. - No konečně je to tady. Tak to si rád poslechnu. - Měl si pravdu, když si říkal, že bych se nerozhoupal. Já, prostě bych nesnesl, aby jí někdo ublížil. Jenom díky tomu, že si mě tak ukrutně nahlodal sem se mohl přes ten ochranářský komplex přenést. – Vidíš, že si na to přišel. Počkej chlape, teď neusínej. Začalo to být zábavný.“
Ta vůně, takové to tajemné osvětlení a jistá dávka něčeho nového, ho velmi uspávala. Pomalu zavřel oči. Ani si nevzpomněl na to, že je ve vaně a že se může lehce utopit.
Ocitl se v nějakém lese. Obklopovali ho stromy, keře a temnota. Prodíral se houštím a hledal alespoň nějaký záchytný bod, aby zjistil, kde zrovna je. Až narazil na lesní mýtinu. Vypadala, jako docela používaná, ale ne od lidí. Na zemi spatřil jen zvířecí stopy. Vydal se pomalu po ní směrem k velikému zářícímu světlu mezi stromy. Kráčel pořád dál a všímal si všeho, co by mu mohlo připadat nějak povědomé. Nic však nepoznával. Viděl trochu vyděšené pohledy zvířat, krčících se mezi stromy a obrovské stromy, které lemovaly cestičku. Avšak něco tu nehrálo. Neslyšel žádné zvuky. Šelest větru, listí, nic z toho. Vypadalo to, jako by se nacházel v Zapovězeném lese. Stejné temno okolo a žádné zvuky. Tento les byl však v něčem jiný, a to v tom, že vypadal celkem udržovaný. Náhle se před ním les rozestoupil a on vešel na velikou mýtinu. Uprostřed ní stál strom. Strom, mohutnější než všechny okolo, s korunou tyčící se vysoko nad ostatní. Pomalu k němu přišel. Vyzařovala z něj nějaká prapodivná síla. Pozorně si ho prohlížel. Několikrát ho obešel, než se odvážil a šáhl na něj. Než se však jeho ruka dotkla kůry, objevila se okolo mlha. Nevěděl, co udělal, protože se ta mlha velice rychle stahovala k němu, sáhl pro hůlku a vyslal první kouzlo, které ho napadlo. Bez žádného účinku. Než se stačil nadechnout a vykřiknou další formuli, tak ho ten mlžný oblak obklopil a on se začal dusit. Bojoval s tím. Bojoval tak, jako člověk, kterému pomalu odchází život z těla. A pak padl k zemi.
Když otevřel oči, zjistil, že leží na podlaze bradavické Velké síně. Všude kolem něj zuřila bitva.
„Avada kedavra,“ zaslechl Hermionin hlas a jeden ze Smrtijedů se zhroutil na podlahu.
„Rychle musíme…“
„Crucio,“ zazněl hlas, který poznal velmi dobře.
Draco Malfoy stál nad svíjící se Hermionou a hlasitě se smál: „Takhle dopadnou všichni mudlovští šmejdi, má bývalá lásko. Crucio.“
Náhle od někudy přilétla ohnivá koule, která zasáhla blonďáka do hrudi. Ten jen vykřikl v bolestné grimase a doslova shořel na prach. Hermiona se ztěžka zvedla a ihned se zapojila do bitvy. Metala jednu kletbu za druhou na každého Smrtijeda, který se jí dostal do cesty. Procházela okolo skupinek Smrtijedů, kteří bojovali buď s bystrozory, členy Řádu nebo žáky školy. Snažila se jim pomoct, jak to šlo. Z každé skupinky vyřídila alespoň jednoho zakuklence. To však došla do středu místnosti, ve kterém bojovaly dvě postavy. Jedna byl jednoznačně Voldemort, ale druhé nebylo vidět do obličeje. Byla oblečena v černém koženém plášti s kápí přes hlavu. Okolo nich bylo mnoho Smrtijedů i jejich odpůrců, kteří však mezi sebou nebojovali, ale jen pozorovali boj uprostřed.
„Avada kedavra,“ vyslal Voldemort na protivníka.
Ten však okolo sebe udělal větrný štít, který kouzlo odrazil na jednoho Smrtijeda, kterého to zabilo. Při vyvolávání štítu však neznámému z hlavy sklouzla kápě a odhalila se mu tak tvář. Měl tmavohnědé vlasy, kousek pod ramena, ohnivé oči a na tváři pěstované “óčko “. Harry ho znal nebo mu spíš připadal hodně povědomý. Ale něco věděl naprosto přesně. Nebyl to žák školy. Následovala další smrticí kletba, se kterou muž v plášti naložil úplně stejně. Voldemort do něj pálil jedno kouzlo za druhým, ale jeho protivník se nebránil. Všechna kouzla pohltil nějaký štít před ním. Vypadalo to tak, že se na něco velmi koncentruje. Pak rukou protnul vzduch a Voldemort odletěl takovou silou do řady kouzelníků, až rozrazil zástupy, které tvořily kruh. Neznámý k němu přistoupil a pravil: „Za všechny, které si zabil. In nomine magia.“
Černokněžník se začal tvářit dost vyděšeně. Muž v plášti začal rukama opisovat ve vzduchu kružnici a vytvářela se před ním obrovská ohnivá koule.
„Accidere,“ vykřikl ještě Voldemort.
Ale to už na něj letěla ona koule. Kouzlo ji sice zasáhlo, ale nic se ji nestalo. Vlastně stalo. Zvětšila se do ještě větších rozměrů a s ohromnou silou narazila do Voldemorta. Ten ani nevykřikl a byl hned zpopelněn. Poté se z jeho popela zvedl nějaký černý oblak a blížil se ke kouzelníkovi. Ten pronesl nějakou formuli, oblak začal měnit barvy a pak se s velikou ránou rozlétl do všech stran. Smrtijedi, když uviděli skon svého pána, jakoby ztratili motivaci a nekladli už tak houževnatý odpor jako dosud. Pokračovali sice v bitvě, ale jejich útoky byly bezzubé.
„Ty si ho zabil,“ zajásala Ginny, která právě doběhla a v závěsu za ní i nějaká další dívka. Tu také Harry nikdy neviděl. O to víc byl zaskočen její krásou a půvabem. Kdyby tam nebyla Ginny, začal by jí snad i balit. Měla dlouhé blond vlasy, vyšší postavu s dlouhýma nohama, uhrančivý pohled, podtrhnutý dlouhými řasami. Úzký pas … no prostě materiál jako prase.
„Avada kedavra,“ ozvalo se zleva.
Byl to jeden z posledních Smrtijedů, který si propracoval cestu, až k nim.
„Ginny, nééé,“ zařval vítěz, když kouzlo zasáhlo rusovlásku do hrudi.
Poté se agresor obrátil i na něj. Vyslal stejné kouzlo, ale kouzelník ho pohybem ruky zastavil a poslal ho zpět majiteli. Ten dopadl stejně jako dívka na zemi.
„Ginny, slyšíš? Tohle mi nedělej, ty nemůžeš být mrtvá,“ vzlykal muž v plášti a tiskl rudovlásku k sobě.
Náhle se ocitl v nějaké jeskyni. Byla mohutná. Vysoký strop, její rozloha vypadala, jako čtyři fotbalová hřiště. Po stěnách svítila nějaká mihotavá světla. I zde se odehrávala bitva, ale už ne tak hustá. Nebyli tam Smrtijedi, ale nějaké postavy oblečené v černých pláštích s kápěmi na hlavách. Byly jim sice vidět obličeje, protože ho neměli zakrytý žádnou maskou, ale ne tak ,aby zdálky šlo někoho poznat. Harry však poznal soupeře. Byli to členové Řádu, ale vypadali tak o deset let starší.
„Co se to s vámi stalo? Vždyť jsme byli přátelé a teď stojíte proti nám,“ promluvil Lupin v souboji s nějakou dívkou.
„Ne Remusi, vy stojíte proti nám. A pro tvojí informaci, s námi se nic nestalo. My jsme pouze prozřeli. Spolu s mým miláčkem, jsme světu ukázali novou cestu k moci,“ promluvila dívka a Harry ten andělský hlas ihned poznal. Ginny.
Vysílali na sebe nějaká kouzla a pokračovali v rozhovoru.
„S tvým miláčkem? Harry? On žije? VY jste ho oživili? Jak?“ vyzvídal Lupin, i když dostával od rudovlásky „na prdel“.
„Ten ne. Jak si na to proboha přišel. Zemřel už dávno. To by si, ty, měl vědět. Pro tebe jméno není důležité. Crucio.“ řekla s klidem Ginny a Lupin začal “tancovat tance svatého Víta“.
„Proč, Ginny? Proč?“ vysoukal ze sebe muž, když kouzlo povolilo.
„Neříkej mi Ginny. Ty nemáš právo mi tak říkat,“ zahřměla dívka a opět vyslala tu samou kletbu, „a už sem ti říkala, proč se to děje. To vy se nikdy nepoučíte. Jste natolik hrdí, že nedokážete přijmout to, čemu nerozumíte a odmítáte to pochopit. A dokud to tak bude, budeme vždycky stát proti sobě.“
„Tak mi řekni, kdo vás vede? Kdo je ten Acanius Dicidius? A proč se schovává za tou svojí maskou?“ vyzvídal Lupin, když se trochu vzpamatoval z další kletby.
„ON se neschovává,“ zaburácela Ginny a pokračovala v mučení.
To už většina ostatních členů Řádu ležela na zemi mrtvá, nebo se přidali k Ginny a jejím kouzelníkům a nechali se dobrovolně odvést. V jeskyni zůstal jen tucet osob v černých pláštích, kteří okolo Lupina a Ginny vytvořily kruh a mířily na muže hůlkami.
„Ginny, dokonči to,“ promluvila jedna z postav, ve které Harry poznal Hermionu.
Remus se rozhlédl kolem sebe a jeho zrak spočinul na čtyřech tělech asi deset metů od něj. Věděl dobře, kdo to jsou. Weasleyovi. Přesněji Arthur, Molly, Bill a Charley.
„Vy…vy jste zabili svojí rodinu. Jak jste mohli. Jste zvířata. Kdyby vás tak viděl Harry. Kdyby věděl, co se stalo s jeho přáteli, musel by se obracet v hrobě,“ dostal ze sebe zubožený Lupin.
To však byla chyba, protože ne něj všichni seslali kletbu Cruciatus. I když to bylo jen na několik vteřin, měl kliku, že ho to nezabilo.
„Kdo je zabil?“ zeptala se Ginny, ne naštvaně, ale spíš se zájmem.
„Já, paní,“ řekl jeden z kouzelníků a vystoupil z kruhu.
„Tvůj pán bude mít radost, Rone. Dnes si mu udělal velikou službu. A ty jistě víš, co znamená, když má radost,“ pochválila svého bratra.
Harry ničemu nerozuměl. Viděl Lupina v naprosto zuboženém stavu. Nad ním postavy s kápěmi přes hlavy. Jedna z nich byla Ginny. Ron jí říkal paní. Hermionu, jak jí vyzívala k vraždě Lupina. Byl zmatený. Neměl vůbec šajn o co jde. Náhle jeskyni ozářil velmi jasný oheň, který vycházel z míst tak pět metrů za Hermionou. Ihned na tom místě spočinuly zraky všech přítomných. Následoval záblesk rudého světla a z plamenů vystoupil muž v černém koženém plášti a kápí přes hlavu. Bylo na něm však něco zvláštního. Přes obličej měl jakýsi magický štít, který zabraňoval v odhalení jeho tváře. Dokonale se v něm však zrcadlil děj před ním.
„Pane,“ vykřikly kouzelníci a poklekli na koleno.
„Miláčku,“ vykřikla Ginny a věnovala mu dlouhý polibek, bylo však velmi zvláštní, že její hlava tím štítem pronikla bez sebemenších problémů, „nevěděla sem, že přijdeš.“
„To já taky ne. Ale chtěl sem vidět ty nejlepší z Fénixova řádu opět v akci,“ promluvil kouzelník.
„Hermiono,“ kývl muž na dívku, když ho Ginny pustila.
„Vítej, Acanie. Jak se vyvíjí druhá vlna?“ odpověděla dívka.
„Sou bezmocní. Buď se vzdají, nebo zemřou. Kdo je zabil?“ vyzvídal příchozí a ukázal na povražděnou rodinu Weasleyů.
„Já, pane,“ řekl Ron hrdě, „bylo mi potěšením, to pro vás udělat.“
„Si velmi schopný, Ronalde. Velmi dobře mi prokazuješ svou oddanost. Přistup,“ vyzval mladíka.
Ten k němu přistoupil s vrozenou úctou a opět poklekl. Muž v plášti mu uchopil pravou ruku a přejel mu hůlkou po zápěstí. Místnost ozářilo modré světlo a zmizelo v Ronově ruce.
„Děkuji, pane,“ pronesl mladík.
„Teď už žádný pán,“ konstatoval příchozí, vyzval Rona, aby se postavil a jeho zrak spočinul na klečícím Lupinovi.
„Remus Lupin,“ řekl, když se k němu přiblížil.
„Acanius Dicidius,“ vysoukal ze sebe Lupin a vrhl se po hůlce.
Příchozí se na ní podíval a objevila se v jeho dlani.
„To bych nedělal, Remusi,“ zasmál se a schoval jeho hůlku do svého pláště, „proč jste ho ještě nezabili?“
„Chtěla sem ho zajmout a pak ti ho předat, Acanie,“ poznamenala Ginny.
„Děkuji ti, zlato,“ řekl a opět se otočil na Lupina, „Remusi, Remusi. Kolik je to let? Šest? Sedm? Proč ses ke mě tehdy nepřidal. Mohl si mít všechno, po čem si jenom kdy toužil. Moc, slávu, bohatství, dokonce i přátele. Takové, kteří tě nikdy nezradí.“
„Tomuhle říkáš přátelé? Tahle banda vrahů. To nejsou praví přátelé. Praví přátelé pro tebe obětují sami sebe a docela pochybuji, že by to udělal někdo z nich,“ oponoval drze Lupin a rozhodil rukama na kruh kouzelníků.
„Ano, tohle sou praví přátelé. Kolikrát se kvůli mně obětovali. Dokazovali mi svou oddanost, přátelství i lásku v těch nejnebezpečnějších situacích. Ne jenom mě, ale celé naší věci tím hodně pomohli. A nemysli si, že sem jim to nikdy neoplatil. Kolikrát sem kvůli nim nasazoval vlastní krk. Jsou to jako mí bratři a sestry. Rodina, kterou sem nikdy neměl,“ vyvracel Acanius.
„Proto je nutíš, aby ti říkali, pane?“ hádal se Lupin.
„Tomu by si nerozuměl, Remusi. Nesnaž se pochopit to, čemu nikdy nemůžeš porozumět.“
„Ale jak vůbec můžeš chtít, abych se k tobě přidal, když si mi zabil všechny blízké. Lilly s Jamesem, Nymfadoru, Siriuse a….a Harryho.“
„Ne, toho sem nezabil. Harryho ne,“ oponoval Acanius, „ale ty ostatní ano. Stáli mi v cestě a ty víš, co s takovými lidmi dělám.“
„A je tu ještě jedna věc. Jak bych se k tobě mohl přidat, když neznám tvůj obličej. Jak bych mohl mít za přítele člověka, kterému se nikdy nemůžu podívat do očí,“ pokračoval v hádce Lupin.
„Tak ty chceš vidět můj obličej? Velmi chytré. A vlastně proč ne. Stejně se odtud nedostaneš živý,“ pochopil konečně Acanius celé Lupinovo divadlo, „tak prosím.“
Přiblížil se rukama ke štítu, obklopující jeho obličej, a jeho prsty úspěšně prošli pod kápi a odhrnul si ji z tváře. Lupin na něj vyvalil oči a nezmohl se na slovo. Harry mu však do obličeje neviděl. Vlastně k tomu ani nedostal příležitost, protože se začal propadat do tmy.
Otevřel oči a nadechl se. Tomu se však zhrozil, protože si hned uvědomil, kde se nachází. Všude kolem něho byla voda.
„Sakra, proč sem se jenom nadechnul, teď se tu utopím, jako nějaký blbec. - Správně utopíš a kvůli tvojí blbosti chcípnu i já. Už vidím ten titulek v Denním věštci: Chlapec, který přežil, a jediná šance v boji proti Lordu Voldemotovi, byl nalezen utopen ve vaně, v domě jeho kmotra. To bude srandy kopec.“
Místo toho, aby mu voda vnikla do plic a on se začal topit, se nestalo nic. Nechápal to. Zadržel dech a zkoušel vydržet, co nejdéle. Když už nedostatek kyslíku byl až moc veliký, vynořil se z vody. Konečně se mohl svobodně nadechnout, ale něco tu nehrálo. Jeho zorné pole bylo zvláštně namodralé. Chvíli mu to trvalo, než si uvědomil, co se stalo. Nějak si kolem hlavy vytvořil nějakou bublinu.
„Docela by mě zajímalo, na co je. - Já to vím, ale neřeknu. - To si snad děláš kozy, ne? Vyklop to. - Ne. Musíš na to přijít sám. A myslím, že nejsi takový blbec, aby si na to nepřišel.“
Harrymu chvíli šrotovalo na co může být dobrá nějaká bublina, ale potom mu to docvaklo. Rychle strčil hlavu pod vodu a zhluboka se nadechl. Nic. Znovu. Zase nic. Konečně to věděl. Pomocí té bubliny, mohl dýchat i pod vodou. Tak to opakoval až do omrzení. Poté se vynořil, přivolal si oblečení a ručník, který byl na opačné straně místnosti uložen v nějaké “piksle“. Oblékl se, vyčistil si zuby a chytal se opustit tuhle přepychovou koupelnu, když k němu z druhé strany krbu dolehl vášnivý rozhovor.
„Jak to myslíš, že tu nikde není?“ řval Lupin.
„Nekřič na mě, já bych taky ráda věděla, kde teď je,“ oponovala Hermiona.
Z dálky byl znatelně slyšet dívčí pláč.
„Takže vy jste prolezli celý barák a nikde není, jo?“ pokračoval Remus.
„Jo. Nikde jsme ho nenašli,“
„Takže podle tebe se propadl do země, jo?“
„To ne, ale musíme hledat znovu,“ řekla Hermiona.
„To snad nemyslíš vážně, měli jste hledat jenom Harryho. Kolik že vás bylo? Počkej budu chvíli přemýšlet. Tři. Tři na jednoho a stejně vám vzal roha?“ pronesl sarkasticky Lupin.
„Nechte toho. Oba dva. Jste jak malý děti,“ napomenula je plačící Ginny, „Harry se určitě někde objeví.“
„Ale řekni mi kdy. A hlavně jestli nebude na kusy. Vždyť už to jsou čtyři hodiny, co vám zmizel. Myslel sem, že jsme se domluvili, že hned, jak odejde ze schůze, tak na něj budete dávat pozor. A kde je vlastně Ron?“ tázal se naštvaně.
„Ten je ve svém pokoji. Zdá se, že ještě nevychladl,“ řekla Hermiona a neměla daleko k pláči.
„To je to, proč ho nikdy nemůžeme vzít do Řádu. Nedokáže se přenést přes emoce,“ zavrtěl hlavou Lupin a sednul si do křesla.
„My ho ale musíme najít. Musíme,“ vzlykala Ginny.
„Já to vím. Ale nikde není. Prošmejdili jsme celý dům i Londýn. Dokonce jsme kvůli tomu i trochu brutálněji vyslechli pár Smrtijedů a nic. Jako by se do země propadl. Jestli se rychle neobjeví, tak si to Aberforth vyžere,“ rezignoval Lupin.
Harry už to nemohl vydržet a prošel zdí do svého pokoje.
„Co se tady hádáte?“ pronesl klidně.